Popis místnosti
Tématem a účelem místnosti je poskytnout prostor pro dialog mezi lidmi se všemi politickými a ekonomickými názory.
Cílem je provozovat nezaujatou diskuzi na jakákoliv politická, sociální a ekonomická témata.
Nechceme jednostranný chat, kde se návštěvníci pouze navzájem utvrzují ve své vlastní ideologii, ale místo v této místnosti, kde mezi sebou lidé slušně a objektivně konfrontují své názory, a jsou schopni akceptovat též názory ostatních.
Myslíme, že podobný dialog může každého obohatit a pomoci si vytvořit vlastní pohled na věci, o kterých zatím nepřemýšlel, a možná i přinutit ho přehodnotit svůj stávající názor.
Chceme hledat kompromisy a řešení vyhovující všem stranám, protože extrémy jsou vždy výhodné jen pro malou skupinu lidí.
Navštivte místnost Pravice a levice v politice, a pokuste se obhájit své názory. Těšíme se na Vás, správci místnosti.
Základní rysy pravicové politiky:
Vyznačuje se sympatiemi pro takové principy, jakými jsou autorita, řád, hierarchie, povinnost,[3] tradice, reakce a nacionalismus.
Pravice klade spíše důraz na individualismus a odmítá kolektivismus – upřednostňuje práva jednotlivce před právy společnosti.
Prosazuje zaručenou ochranu soukromého vlastnictví a svobodu podnikání, to považuje za podmínky nezbytné k životu a prosperitě společnosti.
Odmítá výrazné zásahy státu do fungování ekonomiky, podle principů tzv. neviditelné ruky trhu.
Váží si tradic a zvyklostí v občanské společnosti i v kultuře, z toho plyne častý antiliberální postoj.
Podle některých kritiků (hlavně z řad levice) se staví také i za zvýhodňování privilegovaných vrstev společnosti, tedy těch bohatších na úkor chudších. V druhé polovině 20. století však začaly pravicové strany do svého programu zakomponovávat i jisté sociální prvky.
Za pravicové se považují konzervativní, monarchistické a ekonomicky liberální politické strany a uskupení.
Za krajní pravici se považují politické strany a uskupení (neo)fašistické a (neo)nacistické.
Základní rysy levicové politiky:
Vyznačuje se sympatiemi pro takové principy, jakými jsou svoboda, rovnost, bratrství,[3] pokrok, reforma a internacionalismus.[4]
Hájí práva a zájmy nižších a středních vrstev společnosti, zvlášť zájmy zaměstnanců proti vlastníkům výrobních prostředků. Vyžaduje, aby se tyto vrstvy účastnily na uskutečňování politiky (prostřednictvím odborových organizací či samosprávy pracujících).
Prosazuje politickou rovnost, sociální rovnost a rovnost příležitostí prostřednictvím ochrany sociálně slabých vrstev. Dále rovnost forem vlastnictví, přičemž upřednostňuje státní, družstevní nebo jinou společnou formu vlastnictví před vlastnictvím soukromým. Je pro náboženskou rovnost, případně se staví proti náboženství.
Přiklání se spíše ke kolektivním formám podnikání, staví se za vyšší míru zásahů státu do ekonomiky. Snaží se zavést rozsáhlé sociální zabezpečení, které vede k vysokému zdanění příjmů.
Prosazuje decentralizaci moci,[5] spíše kolektivismus před individuální iniciativou.
Od konce 19. století až po osmdesátá léta dvacátého století bylo pro většinu komunistických stran typické také třídní pojetí společnosti s třídním bojem mezi pracujícími a „vykořisťovateli“, tedy vlastníky výrobních prostředků.
Za levicové se považují sociálně-demokratické, socialistické, eurokomunistické a radikální politické strany, většinou i strany zelených. Za krajní levici se označují komunistické strany, především nereformované. Výjimečně se k levici řadí i nacionalistické subjekty, většinou se separatistickým programem.
